Uvolněná covidová opatření, blízkost, levný diesel a jeden volný týden na konci května, to prostě muselo být pro mě neznámé Maďarsko.

Páteční cestu tropickým dnem jsme doplnili rodinnou povinností v Uherském Hradišti, a tak úlevná“ konečně Budapešť“ zazněla až pozdě odpoledne.

Budapešť

Průjezd Budapeští až na její druhý konec do oblasti na mapě označené Újpest byl nečekaně svižný a rozhodně bylo na co se koukat. Rozhodně šest proudů silnice, z nichž jeden je otáčivý do protisměru jsme viděli poprvé. Maďaři, nebo řekněme raději místní, jezdí zkušeně, rychle, ale nepřijde mi, že nebezpečně. Plynulost dopravy byla zcela určitě větší díky hbitosti a pohotovým reakcím řidičů.

Ubytování

Ubytování jsme našli předchozí večer v Park Inn Radisson, kam jsme konečně dojeli po sedmé večer. Samotný hotel je trochu jako bludiště s nekonečným množstvím pokojů a pouze dvěma (ne vážně, jiné jsme nenašli!) výtahy a my čekali, že budeme cestou na snídani hledat nejen restauraci, ale i schody. Kupodivu se žádná výtahová tlačenice nekonala a pokud jsme měli nějaké sousedy poblíž, tak o tom ani nevíme.

Sobotu jsme se nejprve pokusili naplánovat, ale pak muž rozhodl, že prostě vyrazíme a kam dojdem, tam dojdem, což se ukázalo jako geniání plán.

Zamířili jsme k Dunaji, kde jsme přes lávku pro pěší přešli na ostrůvek Népsziget, ten pak prošli podélně až k železničnímu mostu přes obrovský Dunaj. Na naší straně mostu byla u paty venkovní restaurace a jakási domácí zoo, kam se místní chodili projít s dětmi a podívat na slepičky a jiná zvířata. Cestou po ostrově jsme potkali jen pár lidí, všichni venčili psi a já jim to prostřední pro sobotní procházky vážně záviděla.

Cesta přes most s jedinou kolejí byla překvapivě tichá, slyšet bylo jen vítr. Když kolem nás profičel vlak, pocítili jsme spíš vzduchovou vlnu a vibrace. Kolem kolejí vedou dvě „lávky“, každá po jedné straně, zdálo se, že jsou rozděleny na pěší a kolmo. Most jsme ale měli vlastně pro sebe.

Na druhé straně řeky jsme kolem něčeho, co bych naznaval technologickým campusem došli k římské části Aquincum.

Ani nepřišla, ani nepřijela…..

Když jsme se celí upečení a upachtění osvěžili limčou v místním Auchanu, přemýšleli jsme co dál. Před obchodem stálo několik elektických koloběžek. Stáhli jsme tedy appku Tier https://www.tier.app/en/, uložili kartu, respektive karty, protože nešlo jedou aplikací aktivovat dvě a jelo se. Cestovat po Budapešti na kole nebo kolobce je super, město je propojené sítí cyklotras, kolobky byly vždycky v dobrém stavu. Snad jediný stín na kráse byla poměrně vysoká cena za pronájem (nástupní taxa a pak za čas).

Centrum Budapešti

Do centra jsme už dojeli vláčkem s retro označováním jízdenek mně ještě znýmým „cvakáním“. Už pěšky jsme přecrossili Dunaj zpět po Margit híd, tedy velmi frekventovaném mostě, který vyústí jen kousek od parlamentu. Toto ale nebyl den chození po památkách, takže jsme se za všechno to tlapkání šli odměnit do (ne/překvapivě) americké restaurace Gaby’s, kde jsme si dali všudypřítomné české pivo. V Maďarsku se vždycky bojím, že se nedomluvím, ale tady to vážně nebyl problém.

Pak už jen nainstalovat appku Bolt taxi a za nějaké tři stovky jsme se klimatizovaným autem dostali k hotelu, ani domlouvat jsme se nemuseli, platba byla kartou v appce, čili žádný strach ani z ceny, ani z komplikované dopravy nebo podvodu od taxikáře.

Hradní vrch Várhegy a centrum

Další den jsem vyhrála plánování já a přece jen mi to nedalo a došlo na „pamětihodnosti“. Nejsme vlastně žádní znalci historie a architektury. Volba padla na dobře viditelnou a efektní Rybářskou baštu. Na cestu jsme využili taxík Boltu, který nás odvezl tak blízko, jak to jen úzkými uličkami šlo.

Rybářská bašta už zdálky zavání neogotikou a je to tak. Některé zdroje zmiňují i neorománský styl, vážně, tohle nerozeznám, prostě vysekávaná homole cukru, ze které je až neskutečný výhled na mohutný Dunaj a na parlament na jeho druhém břehu.

Co rozhodně u těto památky UNESCO překvapí je nevkusný hotel Hilton přilepený hned vedle. Podobně mě šokovaly různé rekonstrukce a renovace v okolí. Od hradu, kde se právě konala mezinárodní návštěva jiných prezidentů, jsme sestoupili docela prudkým sešupem pod patu lanovky a vyhledali další oblíbený dopravní prostředek: koloběžky. Bohužel slavný řetězový most procházel velkou rekonstrukcí a byl kompletně uzavřený. Museli jsme tedy zvolit jiný, a tak jsme se ocitli na silnici v plném budapešťském provozu v pruhu pro cyklisty a autobusy. Pro mě trochu adrenalin až do okamžiku, kdy jsme se dostali na místo s jinými odloženými koly a koloběžkami, odkud jsme už nemohli dál cestovat kolmo. Uffff.

Byla neděle a cílem byl atypický budapešťský trh Szimpla Kert, připomínal mi moje mládí, byl v něm cítit potenciál, jako že jen čeká, až všichni ti mufloni a odejsou a on bude moct být zase sám sebou. Vychutnali jsme si pivo, poseděli a zase se nenápadně vyplížili ven, bylo poledne a hlodal hlad.

Zakotvili jsme v Kazimír Bisztro, ve stíněném dvoře, u stolečku a užívali příjemného chladu a míru uzavřeného dvora.

Bistro vřele doporučuji, anglicky se domluvíte, jídelní lístek střídmý, ale adekvátní. Jídlo vážně bodlo.

Hlavně to ale byla oáza klidu v turistickém chaosu.

Dalším cílem bylo dojít po Andrássy utca až do městského parku Vádosliget, ale nakonec jsme si někde sedli na kafe a po zvážení s zavolali taxík, protože bylo vedro a my už toho tlapkání měli docela dost.

Na pokoji jsme zalehli k počítači a našli místo, kam nás to táhlo dál. Bude to…

Hévíz

Městečko ve severozápadním Maďarsku s termálními prameny a dobře známým jezírkem. Cestou jsme se ještě stavili v Decathlonu, kde mě moc překvapily dioptrické plavecké brýle a neodolala jsem.

Ubytování jsme našli v Ensana Thermal Aqua Hotel Heviz.

Musím říct, že věkový průměr osazenstva byl poměrně hodně vysoký, jídlo bylo spíš průměrné, ale užili jsme si to skvěle. Vyzkoušeli jsme všechny bazény, nejteplejší byl ten vnitřní, kde podvodní lavice okupovalo stádečko mrožů. Nejvíc jsem si zamilovala ten nejstudenější, „plavecký“, v květnu to byla vážně ledárna. Lehátka, kam se dalo nádherně zapadnout s knížkou, byla všude kolem. Vevnitř byly stolové (ne stolní) elektronické hry, které jsme taky vyzkoušeli. Celkově velká spokojenost nenáročného cestovatele.