Nevybrali jsme si nejlepší počasí, ale dovolená je dovolená. V srpnu 2021 jsem si půjčila větší auto a s kluky jela do Jánských Lázní v Krkonoších.
Po cestě – aspoň v našem případě z Brna – doporučuji zastavit se na oběd v restauraci Jednička v Trutnově. Nesmírně příjemné místo v centru. Parkování jistě najdete, ačkoli přiznávám, že jsem zaparkovala asi na posledním volném místě na placeném parkovišti.
Ubytování jsem našla opravdu luxusní, i když musím říct, že zajíždění tam přes centrální parkoviště pro mě bylo prakticky vražedné. Apartmán má veliký obyvák s kuchyní s nádhernou prosklenou stěnou a dvě ložnice. Všechno nové a auto si pohodlně a bezpečně zaparkujete v suterénní garáži. S vjezdem jsem měla krapet problém, než jsem po načtení karty vyjela do prudkého kopečku, chcíplo mi auto a kartu už to podruhé nevzalo 🙂 Prostě řidič amatér.
Hned po příjezdu jsme se vydali na stezku stromy. Byl to opravdu pěkný zážitek. Trasa pěkná, na dřevěných prvcích najdete zajímavosti o samotné stavbě.
Na konci jsme si dali zmrzku a já pivo. Skluzavku jsme nějak neměli sílu vyzkoušet, ale stálo to za to a ten jediný den. bylo počasí vážně nádherné.
Černá hora a rašeliniště
V úterý jsme se probudili do pošmourného rána. V plánu byl Černohorský expres na Černou Horu. Lanovka hned vedle ubytování. Easy. Paní v pokladně mi pomohla vybrat nejvýhodnější variantu jízdenek.
Sedačky v kabince byly lehce navlhlé a celou lanovku jsme měli pro sebe. V polovině kopce se objevila mlha a začalo drobně pršet, ale nemůžu si stěžovat. Byla to malá cena za to, že rašeliniště, které je obvykle „Václavákem“, jsme měli pro sebe.
Na vrcholku byly zavřené restaurace, nebou boudy, nepotkali jsme ani živáčka. Teda ovce nebyly vycpané, spíš plaché.
Vzduch na horách je jedinečný, čistý, plný vůně lesa, tlení, mechu a dřeva. Dohlednost nebyla veliká, ale bylo jasně cítit, jak daleko jsme od domova, od davů, průmyslu, silnic, pracovních a studijních povinností. Do duše se vkrádá klid a pocit spokojenosti.
Dolů do Jánských Lázních jsme sestoupili kolem Modrých kamenů. Jestli můžu doporučit, tak jsme narazili na dvě moc dobré restaurace. Ten vlhký a chladný srpnový den jsme poobědvali v restauraci, která nás zvenčí vcelku vyděsila, ale vevnitř byla moc pěkná a paní neskutečně chotná a vstřícná. Byli jsme v restauraci Arnika moc spokojení.
Sněžka
Na slunečný, byť poměrně studený den je v plánu Sněžka. Jedeme autobusem z Jánských lázní od zastávky Zátiší. Cílem jízdy jsou Pomezní boudy v Horní Úpě. Odtud jsme vyrazili po červené značce vzhůru. Odpočinek na boudě Jelínek byl vážně vítaný, sedli jsme si na zemi, koupili si limču a rozbalili sváču. Krásný rozhled a příjemný pocit z únavy nohou a valíme dál. Tentokrát sluníčko vytáhlo davy, takže na trase rozhodně nejsme sami. Potkáváme spoustu Poláků, i zahraniční partu, která podél stezky sbírá odpatky. Octli jsme se na hranici Česka a Polska a krátký úsek přešli po hřebeni mezi klečí.
Na Sněžce byly takové masy lidu mezinárodního, že jsem ani nefotila. Dalším aspektem byl vichr. Jak jsme se těšili, že si sedneme a dáme dlabanec, vítr nám to natolik zošklivil, že jsme běželi na lanovku. Ouha, i tu zastavil nárazový vítr a tak jsme se vydali na Růžovou horu. Cestou nějaký pán kvitoval, že konečně někdo oblečený normálně a na jak „vrcholovej sportovec“. Já miluju sportovní oblečení, synové tím pohrdají a zjevně pánovi padli do noty.
Návrat do civilizace jsme oslavili kofolou, vínkem a pořádným dlabancem v restauraci Na Formankách, kam jsme posléze zapadli ještě jednou, tak moc pěkný zážitek to byl.
