Když jsem jezdila po mapě, nejvíc z těch dosažitelných míst v Alpách mě lákala Solná komora, Salzkammergut.
Pokud si chcete dovolenou malinko ztížit, doporučuji vyrazit sama s dvěma dětmi bez auta. Jelikož jsem v té době neměla auto, vydala jsem se s Brna do Vídně vlakem, což bylo fajn, a divočina začala až po Vídni.
Na nádraží ve Vídni jsem zakoupila lístky do Attnang-Puchheim. Vlak byl příjemný, luxusní, ale co jsem si rozhodně neuvědomila, bylo, že se k lístkům měly koupit i místa na sezení. Byli jsme ve vlaku jediní bez místenky. Lístky jsem kupovala ještě v Česku a žádné varování, že potřebujeme místenky, nepadlo.
Zbytek cesty do Gosau jsme zvládli busem a dále do ubytování ve svahu pěšky.
Ubytování
Ubytování přes booking jsme našli u nesmírně laskavé paní Barbary. Vybrala jsem tento apartmán, protože zde byly dvě ložnice a kuchyně, což se jinak hodně špatně shání. Syn je celiak, a tak jsem zvyklá na cestách vařit a jíst v restauraci spíš výjimečně. Ubytování nebylo prvním místem, kde jsem narazila na jazykovou bariéru, paní Barbara mluví jen svou zpěvnou rakouskou němčinou a my zase ovládáme spíš angličtinu.
Tehdy jsem ještě ani neřídila, ani nevlastnila auto. Přece jsme ale zvládli spoustu zážitků pěšky, busem nebo lanovkou…. A co paradoxně považujeme za největší pecku? Koupání v neskutečném Gosausee. Akorát je to už dlouho a fotky nejsou nic moc.
Trocha toho napětí
A abych nezapomněla na poučení z bajky. Syn, který jediný hovoří německy, měl zánět slepého střeva, tehdy pouze náběh na totéž, ale bylo to velmi velmi dramatické. Užili jsme si tedy i cestu sanitkou a pobyt v místní nemocnici. Lékaři i sestřičky velmi hodní a pečliví, a to i když jsme neměli…. pojištění, a to bylo moje poučení do budoucnosti. Co mě také velmi ohromilo, bylo, že lékař jde chodbou, potká nás a pozdraví.
Co se týče poučení, už nikdy jsem pak nevyjela bez řádného pojištění navíc. Posléze jsem vzorně zaplatila nějakých 16EU, které nám poštovním dopisem Rakušáci naúčtovali, a byli jsme rádi, že to tak dopadlo.
Překvapilo mě, že v těchto jezerech se vůbec smí koupat, ale koupajících Rakušáků tam bylo požehnaně a chodili jsme podél levého břehu poměrně daleko. Cesta z ubytování ke Gosausee byla fakt dlouhá, ale aspoň zčásti vedle lesem po příjemné cestičce. Les voněl čistým vzduchem a poskytoval stín v horkém ránu. Ozývaly se z něj zvuky cinkání, tak typického pro místní kravičky. Najednou clang asi tak dva metry od nás! Zkušenost s býkem vypuštěným na pastvině, kterou na dorsetském pobřeží přepažovala turistická trasa, nám bohatě snažila, byli jsme strachem přimražení na cestě. Zajímavé je, že tu jistě velmi milou a přátelskou přežvýkavkyni jsme ani neviděli, tak hustý porost kolem stezky byl. V chladivých potýčcích jsme testovali nepropustnost pohorek. Poslední část cesty už vede podél silnice, ale koupání v ledové vodě s viditelností několika metrů nám za to opravdu stálo. Trasu kolem jezera jsme si také samozřejmě prošli, motýle tu byly zjevně ochočené a sedale na oblečeně.
Stovky metrů nad zemí se houpáte na přechodových sloupech, to je adrenalin, který ještě zvládnu.
Zmiňoval návštěvu Hallstadtu a solných dolů ani zmiňovat nebudu, to je přece samozřejmost.
A všechno se dalo zvládnout bez auta. Pecka.
